Dobré umírání může přinést pokoj

15.08.2020 13:00

Místnost plná přátel, děti, vnoučata, pes. Vzpomínky, smích, slzy a objetí, vůně jídla i otevřené víno. A uprostřed na lůžku odcházející stará paní, kvůli které tu všichni jsou. Tak může vypadat umírání, po kterém nezůstane pocit dluhu.

 

Týdny před smrtí rodina prožila s maminkou (vpravo) krásný čas. Foto: Josef Slavíček

Barbora Slavíčková má poslední týdny s maminkou ještě v živé paměti, rozloučili se s ní těsně před Vánoci. Devadesátiletou paní s karcinomem plic dopečovali doma, v jejím vlastním bytě. Proč? „Protože jsem jí to slíbila,“ odpovídá Barbora jednoduše. A také proto, že jako pro věřící soudržnou rodinu jim tato cesta přišla prostě samozřejmá. Přesto předesílá: „Mámino odcházení si troufám nazvat dobrým umíráním. Šlo to rychle, věděli jsme, že díky morfiu netrpí krutými bolestmi a dušností, odešla pokojně a ve spánku. Ale také to tak být nemuselo. Každé umírání není klidné, může být dlouhé, těžké, bolavé. Lidé, kteří toto u svých blízkých zažijí, se pak mohou další smrti bát. Moje poselství však je, že stojí za to si to prožít.“

Sama se nebála? „Roky jsem pracovala pro Domácí hospic Cesta domů, nejdřív jako dobrovolník u umírajících a pak v poradně, takže jsem věděla, jak může umírání vypadat,“ vysvětluje paní Barbora. Znalosti i kolegy zdravotníky z domácího hospice měla stále za zády. Největší kus péče ovšem obstarala rodina sama. Slavíčkovi žijí společně ve velkém rodinném domě – s dospělými dcerami a s bratrem a jeho rodinou – takže maminka v přízemním bytě měla své blízké na dosah, a přitom mohla být samostatná. „Do čtyřiaosmdesáti let ještě chodila do práce!“ zdůrazňuje paní Barbora. „Poslední roky byla skoro slepá a potřebovala naši pomoc, ale chtěla být dál ve svém a co nejméně závislá.“

Každý si našel svoji parketu

Prohlížíme fotografie: na všech je energická maminka s úsměvem a s rozhodnými gesty. Nádor jí objevili právě před rokem. V říjnu pak bylo jasné, že se jej nepodaří zastavit. Ztrácela síly, dýchala s koncentrátorem kyslíku. Brzy už nechtěla být v bytě sama.

„Potom už u ní pořád někdo z nás byl,“ vzpomíná paní Barbora. „Já, můj muž (hezky to vyšlo, protože se zrovna zotavoval po operaci, takže nechodil do práce), naše dcery, bratr se švagrovou, neteře a pes. To byla taková základní pečovatelská skupina.“ Pes? Zvíře dokáže vycítit stav člověka a umí vyjádřit blízkost. Od umírající babičky se fenka Máňa nehnula. Přicházeli i přátelé. Každý si našel svoji parketu: podávat léky, ošetřovat, připravit ostatním jídlo a pití, pomoci s hygienou. Kněze si stará paní zavolala sama.

V prvním adventním týdnu si ho přála přizvat podruhé. Odsloužil společnou mši, a když odešel, maminka rozhodla: To se musí zapít. Poslední sklenička, poslední cigareta. „Ještě nám řekla, kde chce pohřeb, co máme napsat na parte, komu dát vědět. Volala známému, aby nám byl k ruce. Vzpomínali jsme, hodně jsme se nasmáli. A od druhého rána už pak nekomunikovala,“ ohlíží se paní Barbora.

K maminčině posteli se přidala i druhá. Na té se dnem i nocí střídali pečovatelé. „Poslední týden jsme prožili skutečně intenzivně. Přátelé se chodili loučit, povídali jsme si, pobrečeli si. Jsem sice proti kupovanému jídlu, ale teď to nikdo neřešil, přivezli jsme uvařené. Celou dobu mámu někdo z nás držel za ruku – předávali jsme si ji jako štafetu, aby cítila, že jsme pořád s ní. Kamarádka přivedla i děti, ať vidí, jak se dá odcházet v klidu doma. Prošlo tudy opravdu hodně lidí a každý odcházel obohacen.
Cítili jsme obrovskou jednotu a jistotu, že ať nastane cokoli, péči dokážeme zvládnout,“ popisuje paní Barbora.

Na konci týdne maminka zemřela uprostřed noci, tiše, ve spánku. „Večer předtím jsem se při modlitbě poprvé Pána Boha ptala, jestli už to nestačilo, a mámě jsem nahlas řekla, že mi bude chybět, ale má-li už jít, že ji propouštím,“ přiznává a doplňuje: „Možná to potřebovala takhle slyšet.“

O své zkušenosti dnes mluví jako o daru. Rodina zafungovala, zkušenosti z hospicové poradny se zúročily. Příběh se završil, nezůstaly otazníky ani pocit dluhu. Z poradny Cesty domů zná paní Barbora příběhy bezradných, nešťastných lidí, kteří se dozvěděli, že jejich příbuzný zemře, a nevěděli, jak dál. „Lékař řekne, že už se neuzdravíte, ale většinou už neumí doplnit, že existují hospice, kde vám utlumí bolest a postarají se o vás a že složité stavy při umírání se dají zvládnout i doma,“ poukazuje paní Barbora.

Přání zemřít je voláním o pomoc

Několikrát ji kontaktovali i lidé, kteří žádali o eutanázii. „Ta v Česku sice není možná, ale oni takhle neuvažovali. Bylo to volání o pomoc,“ vysvětluje. Šlo o lidi osamělé nebo s nepříliš funkční rodinou, s pocitem, že jsou na obtíž, nikdo na ně nemá čas nebo je čeká bolestivé odcházení. Jedna injekce se zdála být tak snadným řešením… „Byla vždycky velká radost, když se podařilo s nimi rozebrat jejich situaci a ukázat, že je tu východisko, že jejich blízcí třeba ani nemají tušení o jejich obavách. Někdy se pak povedlo jejich vztahy narovnat a ten člověk zemřel šťastný uprostřed rodiny a o eutanázii už se nezmínil,“ říká paní Barbora.

Málokdo podle ní žije tak osamoceně, že by neměl na pomoc vůbec nikoho – a jak podotýká, zvláště v situaci blízkosti smrti bývá lidí ochotných pomoci dost, jen se ostýchají pomocnou ruku nabídnout. „Ne každý má samozřejmě možnost se o svého blízkého postarat doma, ale pak je tu ideální alternativou lůžkový hospic,“ dodává.

Zásadní je neváhat. Odcházení může trvat dlouho, ale může být také nečekaně rychlé a člověk zemře dřív, než rodina sebere odvahu, než se rozhodne, než v dobré víře stihne upravit byt nebo pořídit pomůcky. „Když vám pak zůstane vůči zemřelému pocit dluhu, nikdy už to nenapravíte,“ připomíná paní Barbora. Druhým v poradně to vysvětlovala skrze zkušenosti, které jí předali jiní. Změnil něco prožitek „na vlastní kůži“? „Dnes už bych o tom všem mluvila s daleko hlubším přesvědčením,“ uzavírá.

Zdroj: převzato se svolením Katolického týdeníku, autorkou článku je Alena Scheinostová

 

TOPlist

Kontakt

Farnost Moravská Nová Ves Kovářská 978
Moravská Nová Ves
691 55
736 529 229 moravskanovaves@dieceze.cz